Příběh „opravdového“ agenta

Dne 10. listopadu 1965 se objevila v denním tisku nenápadná stručná zpráva ČTK o návratu bývalého diplomata, pracovníka americké špionážní služby a funkcionáře emigrantských organizací Mikuláše Pátka do Československa. Nejspíš nevzbudila přílišnou pozornost. Další zpráva, týkající se tohoto muže, byla již trochu obsáhlejší a proběhla denním tiskem v pátek 3. dubna 1970. Sdělovala, že prezident ČSSR Ludvík Svoboda předal Mikuláši Pátkovi u příležitosti jeho šedesátých narozenin vysoké státní vyznamenání Za statečnost. Důvodem byla „obětavá činnost v antifašistickém odboji v době 2. světové války a za mimořádnou činnost v letech 1949–65, kdy pracoval v zahraničí proti nepřátelským rozvědkám ve prospěch socialistického zřízení ČSSR“. A nezůstalo jen u těchto stručných zpráv. V roce 1970 vydalo nakladatelství Naše vojsko v edici Fakta a svědectví útlou publikaci autorů Eduarda Páry a Luďka Nápravy Sedmnáct let československým agentem na Západě, jejímž hlavním protagonistou a vypravěčem je dr. Michal Pánek. Podobnost jmen není náhodná. Předlohou byl příběh výše zmíněného Mikuláše Pátka. Pátek, k jehož osobě se v Archivu dochoval poměrně obsáhlý svazek, byl počínaje říjnem 1957 evidován jako tajný spolupracovník I. správy MV (tehdejší civilní rozvědky). Svazek reg. č. 41548 s krycím názvem „Oravčan“ (od 1. června 1960 „Miko“) byl evidován dne 15. října 1957. Návrh na propagandistické využití tohoto agenta v rámci tzv. aktivního opatření (AO) „MIKO“ byl schválen na jaře 1966.

Kdo byl ve skutečnosti Mikuláš Pátek (aka Michal Pánek), který měl dle autorů knihy neohroženě spolupracovat od roku 1949 „ve prospěch socialistického zřízení ČSSR“? Po nahlédnutí do svazku zjišťujeme, že zde zachycená verze se od té literární poněkud liší. V knize se například nedozvíme, proč Pátek v roce 1949 emigroval a co ho přimělo ke spolupráci s československou Státní bezpečností. Z dokumentů ve svazku vyplývá, že Mikuláš Pátek, člen KSČ, v roce 1949 zaměstnaný jako tiskový atašé zastupitelského úřadu v Bulharsku, byl podezřelý ze zpronevěry peněz, proto dle vlastního vyjádření „ztratil nervy“ a utekl do Západního Německa. Nejdříve pracoval jako zahradník a údržbář, poté jej měl zaměstnat plukovník Charles Katek[1] v jednotce plukovníka Koeniga[2], zabývající se monitoringem tisku. Od března 1951 měl pracovat jako fotograf a po zrušení jednotky byl podle potřeby využíván na různé práce pro americkou armádu. V červnu 1954 jeho pracovní poměr skončil, Pátkovi byl uhrazen roční pobyt v Heidelbergu a zajištěno studium hotelové školy. Po dokončení studia pracoval do března 1958 jako hotelový portýr a od té doby byl střídavě bez práce. V roce 1955 kontaktoval svého bratra Františka v Československu, aby mu zprostředkoval navázání spolupráce s československými úřady a tím zajistil nejen potřebné finanční prostředky, ale i možnost beztrestného návratu do ČSSR.

V uvedeném svazku můžeme sledovat vývoj akce „MIKO“ v průběhu let 1966 až 1970. Svazek obsahuje mimo jiné záznamy ze schůzek pracovníka rozvědky Jaroslava Nekoly s Mikulášem Pátkem a s autory vznikající knihy. Obsahem jednotlivých podsvazků jsou rovněž podklady k sepsání knihy včetně fotografií, jejichž autorem byl M. Pátek. Původní verze rukopisu knihy byla dopsána v únoru 1968, má 428 stran a tvoří součást svazku jakožto podsvazek č. 107. Zřejmě na základě spíše negativních odborných a lektorských posudků i změně politického klimatu v průběhu roku 1968 nebyla kniha doporučena k vydání.[3] Výrazně přepracovaná nakonec vyšla až v roce 1970, v období nástupu tzv. normalizace, kdy opět mohla být využita propagandisticky, aby „odhalila práci americké zpravodajské centrály v Německu“ a popsala špatné životní podmínky poúnorových emigrantů a zneužívání jejich situace pro špionážní účely.


[1] Charles Katek, Američan s českými kořeny, byl od roku 1945 vedoucím vojenské mise USA v Praze. V březnu 1948 byl odvolán a začal v Západním Německu organizovat z poúnorových uprchlíků zpravodajské skupiny.

[2] Vlastním jménem Jaroslav Kašpar (jinak též Pátý) byl v letech 1949–1955 vedoucím zpravodajské skupiny při CIC v Německu. Jeho přímým nadřízeným byl Ch. Katek.

[3] Dobové turbulence jsou patrné i v úpravách vloženého rukopisu. Např. z věnování autorů byla vyškrtnuta zmínka dvacátého výročí Vítězného února (viz obrazová příloha).