„Normalizace“ hudby

V období tzv. normalizace v Československu  neměli interpreti některých hudebních žánrů jednoduchý život. Udělení povolení pro veřejné koncertování na základě vystoupení před komisí při tzv. přehrávkách, nutnost zaštítit svou činnost zřizovatelskou organizací, tlak na vypuštění anglicky znějících slov z názvů kapel – to jsou příklady situací, kdy se sféra hudby dostávala do  konfliktu  s pilíři tehdejší oficiální politiky. Přesto se v Československu postupně usadily směry jako punk či heavy metal, v „nové vlně“ rezonovaly elektronické prvky, na vlnách ze zámoří později připlulo i reggae. Bariéra železné opony tyto žánry nedokázala odrazit a jejich posluchače tvořili zejména mladí lidé.

Otevřenější státy a společnosti, které trendy v populární hudbě i s návaznými přesahy do odívání a životního stylu fanoušků dokázaly rychleji akceptovat, je postupně – a nakonec úspěšně – zařadily do „ekonomiky volného času“. Přitom i v Československu se ještě na konci šedesátých let konaly navštěvované rockové (beatové) festivaly, kam pronikaly i experimentálnější a alternativní žánry. Bývaly by se nestaly hudebním „mainstreamem“, svůj okruh příznivců by si však našly.

O příběhu kapely Plastic People of the Universe bylo již mnohé natočeno i napsáno. S kořeny ve volnějších šedesátých letech balancovala po určitou dobu na hraně zákazu a povolení. V průběhu sedmdesátých let čelili její členové stupňující se perzekuci a skupina se stala součástí tzv. druhé či paralelní (neoficiální) kultury. V ní se vytvořilo společenství, které svépomocně udržovalo nezávislou uměleckou tvorbu při životě. V anglicky mluvícím okruhu se dodnes můžeme při charakteristice prostředí druhé kultury setkat s pojmem „The Merry Ghetto“. Tento název nese i zajímavá brožura, jakási „kronika“ příběhu Plastic People v širším kontextu. Byla vydána roku 1978 v zahraničí vydavatelstvím Boží Mlýn[1] a dochovala se ve vyšetřovacím spisu arch. č. V-39577 MV mezi materiály, jež byly v roce 1979 zabaveny hudebníkovi a literátovi Vratislavu Brabencovi. [2]

Jestliže v 70. letech se snižovala tolerance normalizačního režimu vůči některým odnožím rocku, v letech 80. se jeho pozornost zaměřila rovněž na punk.[3] Být oddaným fanouškem specifické hudební subkultury, nosit odpovídající účes a oblékat se podle pravidel subkultury, znamenalo rovněž riziko střetu s tehdejší mocí, s jejím deklarovaným „zápasem“ o mladou generaci.

Téma hudební alternativy je v Archivu bezpečnostních složek badatelsky poměrně frekventované, avšak rozsah dochovaných archiválií ne vždy odpovídá prvním očekáváním badatelek a badatelů. V případě části objektového svazku reg. č. OBŽ-47383 MV s názvem „Kultura“, v němž je uložena část prezentovaných archiválií, se v kontextu této archivní sbírky a daného tématu jedná spíše o výjimku, kdy svazek není (téměř) úplně proskartován. I tak tento podsvazek obsahuje „pouze“ poměrně roztříštěný soubor archivních materiálů, které se ve své většině nějakým způsobem vztahují ke sféře hudby, a to zpravidla na území okresu Praha-východ.

Zdroje:

Archiv bezpečnostních složek; sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V); arch. č. V-39577 MV

Archiv bezpečnostních složek; sbírka Objektové svazky (OB); reg. č. OBŽ-47383 MV; část „Kultura“

[1] Vydavatelství spoluzakládal někdejší člen Plastic People of the Universe Paul Wilson, kterého normalizační režim vyhostil. Viz medailonek Paula Wilsona v encyklopedii Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_Wilson, cit. dne 30. března 2021

[2] Počátkem 80. let byl pod vytrvalým nátlakem Státní bezpečnosti také tento člen Plastic People přinucen odejít do exilu. Viz např. Koutek, Ondřej: „Akce ASANACE“. In: Formánková, Pavlína (Ed.): Securitas Imperii; Sborník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 13, Praha: 2006, s. 174-176.

[3] V případě dokumentů provenience bezpečnostních složek komunistického režimu se setkáváme s neurčitým užíváním termínů rock (beat), punk či punk-rock, pod něž mohly být zařazeny i jiné hudební žánry.