Československý archivář ve východní Africe

Když jsem před dvěma měsíci startoval, nevěděli jsme vůbec, jak to tady s archivem vypadá. Ted už toho vím o něco víc… Hlavní sídlo je ve středu města v malém baráku… Barák je nejenom starý, stísněný a bez jakékoliv potřebné adaptace, nýbrž i neobyčejně zchátralý. Okna nejsou, jen husté mříže a střecha je na mnoha místech děravá, takže vlhkost je absolutní. Prach je všude a všelijaká hmyzí havěť taky všude…, napsal Rudolf Rejman v květnu 1967 do zprávy o Národním archivu Tanzanie, jež se dochovala ve fondu Hlavní správy rozvědky v rámci osobního svazku reg. č. 44970 I. S.

V červnu 1966 obdrželo československé ministerstvo vnitra (MV) prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Polytechna poptávku z úřadu 2. viceprezidenta Tanzanské sjednocené republiky na odborníka, který by po dobu dvou let (s možností prodloužení) vykonával funkci ředitele utvářejícího se národního archivu, sídlícího v hlavním městě Dar es Salaam. Archivní správa MV doporučila nabídku přijmout a na tuto pozici navrhla zkušeného Rudolfa Rejmana (* 1914), jenž s předloženým návrhem předběžně souhlasil. A protože post vyššího státního úředníka s přístupem k dokumentům různého charakteru nabízel nemalé zpravodajské využití, přímé dokončení akce převzala civilní rozvědka.

Vybraný archivář působil od roku 1955 jako ředitel Státního ústředního archivu v Praze a dle služebního a kádrového posudku disponoval ideálními vlastnostmi státního zaměstnance. Byl schopným vedoucím pracovníkem na velmi dobré politické úrovni, mírné, rozvážné povahy s dobrým přístupem k lidem, sebekritický… a jak se ukázalo, kontaktu s československou zpravodajskou službou se nebránil. V rámci rozsáhlých příprav k odjezdu absolvoval mimo jiné intenzivní výuku anglického jazyka, hrazenou I. správou MV (krycí název bývalé civilní rozvědky). V únoru 1967 se zúčastnil několika instruktážních schůzek vedených kádrovým příslušníkem (KP) s krycím jménem „Dub“,[1] při kterých byl pověřen zasíláním informací o politické a hospodářské situaci v Tanzanii včetně vlivu USA, Velké Británie, Německé spolkové republiky nebo Čínské lidové republiky, získáváním materiálů (zejména matričních knih) pro odbor dokumentace nelegální rozvědky (10. odbor I. správy MV)[2] a vyhledáváním osob z řad politiků, vysokých státních úředníků či zaměstnanců archivu vhodných k případné spolupráci.

Rudolf Rejman odcestoval do Tanzanie dne 22. března 1967. Po několika týdnech ho v Dar es Salaamu kontaktoval KP s krycím jménem „Bílek“,[3] pověřený jeho řízením, a dne 9. května 1967 se oznámení o příjezdu nového ředitele národního archivu objevilo v tanzanských novinách The Standard.

První zprávu, popisující zejména čerstvé dojmy z ústředního archivu, předal Rejman do rukou „Bílka“ dne 21. května 1967. Podmínky pro uložení archiválií a péči o ně označil za špatné, avšak nejlepší z celého území, a přirovnal je k úrovni našeho dost zpustlého okresního archivu. Zároveň informoval o plánech na výstavbu nové specializované archivní budovy, dotovanou Američany, které měl možnost připomínkovat.

Rudolf Rejman postupoval informace československé rozvědce od května 1967, ale rozhodnutí o zavedení svazku k jeho osobě s krycím jménem „Rado“, odůvodněné „spoluprací jako s ideospolupracovníkem (IS)“, padlo až dne 27. prosince 1967. Svazek samotný byl registrován dne 1. února 1968 pod reg. č. 44970 a do archivu byl uložen v listopadu 1970 pod arch. č. AS-12176. Z několika dochovaných vyhodnocení spolupráce je však patrné, že zpravodajská akce „Rado“ očekáváné výsledky nepřinesla, a to zejména kvůli omezeným možnostem Rejmanova využití. Škoda, že na tuto funkci nebylo možno vyslat pracovníka jednak mladšího… a jazykově i společensky připravenějšího, napsal „Bílek“ v jednom z hodnocení. Materiály, které měl Rejman možnost získat, pak byly často posuzovány jako zpravodajsky nevyužitelné.

V říjnu 1968 se Rudolf Rejman začal zajímat o to, kdo ho nahradí ve funkci ředitele archivu, dokonce byl připraven stáž v Dar es Salaamu o rok prodloužit. To ale nebylo potřeba, a tak se dne 17. dubna 1969 vydal zpět do Československa. (Před odjezdem stačil odevzdat „Bílkem“ požadované charakteristiky krajanů, se kterými se v Tanzanii stýkal.) Rejmanovi nadřízení z úřadu 2. viceprezidenta vyhodnotili jeho činnost a dvouleté odborné působení za celkem uspokojivé a ocenili, že dokázal v archivu vytvořit určitý systém a archivářskou práci řádně zorganizovat.

Po svém příjezdu do Prahy se Rudolf Rejman vrátil do Státního ústředního archivu, kde později převzal vedení jednoho z oddělení. Naproti tomu československá rozvědka o jeho dalším využití neuvažovala.[4]


[1] Krycí jméno „Dub“ používal pracovník 4. odboru I. správy MV, Bohuslav Laška. K jeho osobě se v ABS dochoval osobní svazek kádrového příslušníka reg. č. 38425 I. S.

[2] Srov. BÁRTA, Milan; KALOUS, Jan; POVOLNÝ, Daniel; SIVOUŠ, Jerguš, ŽÁČEK, Pavel: Rozvědka. Biografický slovník náčelníků operativních správ Státní bezpečnosti v letech 1953-1989. Praha: Academia – Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, s. 65–69.

[3] Krycí jméno „Bílek“ patřilo pracovníku I. správy MV při rezidentuře v Dar es Salaamu, Jiřímu Brožovskému, který pracoval v legalizaci jako 2. tajemník československého velvyslance na zastupitelském úřadu tamtéž. K jeho osobě se v ABS dochoval osobní svazek kádrového příslušníka reg. č. 38424 I. S.

[4] Za zmínku stojí, že dne 15. června 1979 byl k osobě Rudolfa Rejmana registrován osobní spis v kategorii „kandidát spolupráce (KTS)“ s reg. č. 18025 a krycím jménem „Rado“ zavedený 2. oddělením 1. odboru Správy kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (krycím názvem XI. správa FMV). Tento spis byl dne 12. října 1979 převeden na svazek kategorie „držitel propůjčeného bytu (PB)“, který byl dne 15. ledna 1988 uložen do archivu pod arch. č. 790694 MV.