Severokorejský špión

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) nebyla členem Varšavské smlouvy ani Rady vzájemné hospodářské pomoci, přesto byla československým komunistickým režimem vnímána jako země „přátelská“ a „bratrská“. Aktivita severokorejského diplomata Čoj Zu Hwala v Československu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se však těmito přívlastky označit rozhodně nedala.

Čoj Zu Hwal působil od července 1979 ve funkci zástupce vojenského a leteckého přidělence KLDR v Československu. Od počátku svého působení se snažil navazovat kontakty s příslušníky Československé lidové armády a získávat od nich informace zejména k laserové technice a k využití elektroniky ve vojenství. Obrátil se však i na několik osob, které byly spolupracovníky československých bezpečnostních složek a které aktivitu severokorejského diplomata svým řídícím orgánům ihned ohlásily. Už v březnu 1980 tak 1. oddělení 5. odboru II. správy SNB zavedlo k jeho osobě spis s krycím jménem „Kladno“[1]. Na rozpracování severokorejského diplomata úzce spolupracovala i Vojenská kontrarozvědka, která akci vedla pod krycím označením „Pomocník“.

Prostřednictvím sítě tajných spolupracovníků[2] měly Státní bezpečnost a Vojenská kontrarozvědka dokonalý přehled o aktivitách severokorejského špióna. Jejich hlavním cílem bylo zjistit, o jaké informace mají Severokorejci zájem, jakými metodami pracují a zda se potvrdí poznatky o spolupráci severokorejských a čínských zpravodajských služeb. Posledním důvodem pro rozpracování daného případu byla možnost předávat prostřednictvím Čoj Zu Hwala Severokorejcům dezinformační zprávy. Hlavním aktérem rozehrané zpravodajské hry se stal agent Vojenské kontrarozvědky s krycím jménem „Milan“, který pracoval jako náčelník oddělení radiové a protiradiové techniky vojenského útvaru 060. Čoj Zu Hwal pravidelně „Milana“ navštěvoval v jeho bytě a vedli spolu přátelské rozhovory. Severokorejec se postupně snažil ve vzájemných rozhovorech „Milana“ přesvědčit o svém studijním zájmu k problematice laserů a půjčoval si od něj odbornou literaturu. Později se jeho nároky stupňovaly, požadoval zapůjčení tajných materiálů i dodání nejrůznějšího technického vybavení, například součástek potřebných pro výrobu laserů, kabelů nebo plynových masek. V případě drahého vybavení nabízel i finanční kompenzaci, za předání krystalů k laserům dokonce třicet tisíc korun.

Na jaře 1982 československé bezpečnostní složky zjistily, že se „diplomatická“ mise Čoj Zu Hwala v Československu chýlí ke konci a rozhodly se akce „Kladno“ a „Pomocník“ ukončit takzvanou legalizací zjištěných poznatků a realizací. V jedné z variant figurovala i úvaha, zda se nepokusit Čoj Zu Hwala na základě kompromitujícího materiálu získat ke spolupráci, tato varianta však nakonec uskutečněna nebyla. Po schůzce 20. července 1982, na které Čoj Zu Hwal od agenta „Milana“ obdržel písemnosti Československé lidové armády podléhající stupni utajení „přísně tajné“ a ochrannou protichemickou masku, byl severokorejský diplomat zadržen, převezen na služebnu Veřejné bezpečnosti a posléze předán zástupcům velvyslanectví.

Nakonec byla celá záležitost vyřízena tichou cestou: československé ministerstvo zahraničních věcí zaslalo velvyslanci KLDR ostrý protest, severokorejská strana se od jednání svého diplomata distancovala. S ohledem na „přátelské“ vztahy se severokorejským režimem československá strana událost dále nijak nemedializovala a spokojila se s tím, že Severokorejcům bylo dáno jasně na vědomí, že jejich výzvědné aktivity jsou pod kontrolou a nebudou tolerovány. Dne 14. srpna 1982 Čoj Zu Hwal území Československa v tichosti opustil. Popsaná archiválie pochází z dosud nezpracovaného archivního fondu Vojenské kontrarozvědky a zachycuje průběh zadržení Čoj Zu Hwala dne 20. července 1982.

[1] Spis byl veden pod reg. č. 19438 v kategorii „prověřovaná osoba (PO)“, v červenci 1981 byla kategorie změněna na svazek vedený v kategorii „signální (S)“.

[2] Šlo zejména o tajné spolupracovníky vedené pod krycími jmény „Milan“ (reg. č. 03505 VKR) a „Milko“ (reg. č. 080199 VKR).