„Obsadili jsme Trojstátí“

Československá „železná opona“ byla po čtyři desetiletí místem mnoha tragédií, zoufalých situací i zoufalých řešení. Kromě těchto smutných příběhů se dají občas zachytit i o něco veselejší okamžiky, byť s nepřehlédnutelným pozadím světa rozděleného dráty. Ve fondech Archivu bezpečnostních složek se například nachází pozoruhodné fotografie západních zvědavců, kteří přímo na hranici hledí do pusté krajiny československého příhraničí, kde nejsou civilisté, hospodařící na loukách a lesích, ale jen uniformovaní strážci teritoria, kteří s jistým podezřením fotografují čilý západní příhraniční život. A jak dokládá následující příběh, nemusí se „zápaďáci“ omezit jen na to. Mohou také přeskočit potok a dát najevo své politicko – ekologické přesvědčení o jedné společné přírodě v Evropě, kterou je třeba bez ohledu na svět odporujících si ideologií chránit.

Dne 8. června 1984 v deset hodin dopoledne byla 1. rota Pohraniční stráže „Trojmezí“ v okresu Cheb informována pohraničníky z Německé demokratické republiky, že na jimi střeženém československém území někdo táboří. Východní Německo na železné oponě zde není omylem, lokalita Trojmezí byla totiž historickým místem setkání tří hranic, dříve českého, bavorského a saského území, v dané době pak Československa, NDR a SRN. Zburcovaní pohraničníci ihned vyslali do prostoru skupinu tzv. překrytí v počtu šesti vojáků a psa. K pravděpodobně značnému překvapení nalezli na území mezi hraničními mezníky 17/11 a 1/1 celkem 8 stanů, 6 mužů, 6 žen a tři malé děti ve věku 2 až 4 roky. Na uvítanou pak na stromech visely tři transparenty, dva s německými nápisy „Wir wollen leben! Gegen Luftverschmutzung und Waldsterben“ a „“Wer Dreck sät wird Tod ernten“ (ten otočený směrem k NDR) a český nápis s drobnou chybou „My chceme žít! Proti zamořenému ovzduši a uvírajícím lesům!“ Tzv. narušitelé nekladli odpor, dobrovolně vydali i letáky nazvané „Obsadili jsme Trojstátí“, ve kterých dále rozvíjeli své ekologické požadavky. Upozornili ovšem pohraničníky, že o akci předem informovali tisk i vlády ČSSR, NDR i NSR, což se ovšem k zasahujícím složkám nedoneslo. Na západní straně hranice byla informovanost větší, takže československé orgány sledovala asi dvacítka osob, víceméně z řad pohraničních útvarů. Jak vypadalo zadržení a likvidace tábora dokument neuvádí, v každém případě byli přítomní eskortováni do vnitrozemí, což západní diváci sledovali i z vrtulníků. Případ měl být předán k vyšetřování jak ustavené komisi Pohraniční stráže, tak i vyšetřovatelům Krajské správy SNB, v každém případě neměl krom pravděpodobných pokut další následky a zadržení byli záhy předáni zpět do SRN.

Dohru měl ovšem na mezinárodním poli, případ byl připraven jako jeden z argumentů dokládajících soustavné porušování suverenity ČSSR a organizování západních provokací pro vystoupení čs. delegace na třetí následné schůzce KBSE ve Vídni v listopadu 1986. Stál tak po boku pašování letáků a tiskovin přes hranice i demonstrací proti výstavbě jaderných elektráren, které se opakovaně konaly na hraničních přechodech.

Nechtěným paradoxem, výstižným pro smysl socialistické ostrahy hranic, je skutečnost, že pohraničníky museli na překročení hranice ze západního směru upozornit soudruzi z NDR. Oni totiž nestřežili hranici až tak před narušiteli ze „Západu“, ale vlastními občany, kteří by ten Západ rádi navštívili. Nehleděli ven, ale dovnitř. A snad je dobré připomenout, že dnes je na místě této události nouzové tábořiště, kde může každý evropský turista přespat, aniž by vyvolal mezinárodní incident.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, fond Zpravodajská správa Hlavní správy Pohraniční stráže a ochrany státních hranic – operativní svazky, reg. č. 12914/100