Zahraniční technika u dunajské Pohraniční stráže

Po konci druhé světové války a obnově Československé republiky vyvstala otázka střežení státních hranic na řece Dunaji. Po změně československo-maďarské hranice, kdy byla získána území Horváthjárfal, Oroszvár a Dunacsún, nynější obce Jarovce, Rusovce, Čunovo a část katastru obce Rajka v roce 1947, došlo k vytvoření plavebního oddílu SNB. Ten byl v dubnu 1951 reorganizován na poříční oddíl SNB a zajišťoval 31 km dlouhý úsek od Devína po Šamorín, tedy převážně hranici s Rakouskem, která byla vyhodnocena jako rizikovější. Zbylý úsek hranice s Maďarskem pak zajišťovaly poříční stanice SNB a plavební oddíly SNB. Od roku 1952 bylo střežení rakousko-slovenské dunajské hranice svěřeno 11. bratislavské pohraniční brigádě a po dvou letech došlo k vytvoření 25. samostatného dunajského pohraničního praporu. Od roku 1964, pomineme-li zrušení praporního systému v letech 1966-1972, střežil dunajskou hranici až do konce střežení hranice Pohraniční stráží 3. poříční prapor 11. brigády Pohraniční stráže Bratislava.

Přestože po konci druhé světové války, a hlavně na konci 40. a začátku 50. let, došlo k významné proměně koncepce ostrahy československých státních hranic, hospodářský význam Dunaje vyžadoval specifické řešení. Dunaj byl stále řekou mezinárodní plavby, což umožňovalo lodím podunajských států běžný provoz po řece a v přístavech. Z hlediska represivního přístupu komunistického režimu ke státním hranicím se tedy jednalo o vysoce rizikové prostředí, v němž mohla lodní doprava napomáhat nedovoleným pokusům o přechod státní hranice.

Provoz na tomto vodním toku neumožňoval užití běžných ženijnětechnických zařízení k ochraně státních hranic známých z vnitrozemské hranice jinde než na břehu. Proto se Pohraniční stráž musela soustředit i na kontrolu či doprovod lodí a hlídkovou činnost na řece. Pro úspěšný výkon strážní služby na Dunaji bylo nutné disponovat plavidly, která splňovala vysoké nároky na rychlost, stabilitu a manévrovatelnost.

Ke člunům užívaných Pohraniční stráží do 60. let nemáme mnoho dochovaných archiválií, pro období 70. a 80. let je situace naštěstí výrazně příznivější. V přírůstku č. 161/K3-2007 fondu Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic jsou dochovány různé druhy archiválií dokumentujících výběr nových člunů pro dunajskou Pohraniční stráž z konce 60. až 80. let. Není bez zajímavosti, že se vždy jednalo o zahraniční produkci. Kromě člunů, které nakonec opravdu byly využívány ke střežení hladiny Dunaje, jsou zde materiály i k jejich komponentům, tažným vozům pro přepravu lodí i pomocnému dílenskému vybavení. Dochované archiválie obsahují popisy projektů, obsáhlou technickou dokumentaci včetně detailních nákresů, dokumentace motoru, detailů zapojení elektrických obvodů, a dokonce i několik fotografií plovoucích člunů.

Jedná se hlavně o člun „Oceanic“ švýcarské firmy Bodan-Werft užívaný hlavně v 70. letech, nejrychlejší člun, který kdy u dunajské Pohraniční stráže sloužil[1], východoněmecký člun GSB 066 M 1 se švédskými motory Volvo Penta, podle kterých byl pak člun nazýván, a člun GSB 075.5 s modifikovanými sovětskými motory GAZ-41 taktéž východoněmecké produkce.

Ke studiu materiálů je znalost němčiny, případně polštiny a ruštiny výhodou. Materiál je dobře využitelný jak pro zájemce o studium soudobé techniky, tak i pro lodní modeláře.

Přírůstek č. 161/K3-2007 fondu Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic, balíky č. 165 a 166.

[1] Šolc Josef: Ochrana státní hranice na Dunaji – obnovení 3. poříčního praporu PS (1972-1991). In: Vaněk, Pavel (ed.): Ochrana státní hranice v sedmdesátých letech 20. století, Technické muzeum v Brně, Brno 2015, s. 105.