Představitelé Obce sokolské v odboji Jan V. Keller a František Pecháček

Fond Německé soudy v Říši (141) ABS obsahuje i vysoce cenný materiál týkající se domácího protinacistického odboje České obce sokolské (ČOS), která se do jeho řad zapojila v letech 1939–1941 jako Obec sokolská v odboji (OSVO) a v letech 1941–1942/1943 jako Jindra. Nově nalezeny byly nejen další výslechové protokoly Františka Pecháčka a Ladislava Vaňka, ale rovněž výslechové protokoly Jana V. Kellera, stejně jako jeho obžaloba a rozsudek. Materiál vynikajícím způsobem dokresluje a prohlubuje dosavadní poznatky o sokolském odboji a současně odhaluje i hloubku zrady Ladislava Vaňka, jenž si vykoupil život za cenu sdělení veškerých informací o svých spolubratrech z odboje a stal se tak temnou skvrnou na čistém štítu ČOS, jejíž členové se mj. i zásadním způsobem podíleli na podpoře desantu Anthropoid. Bez sebemenší nadsázky lze konstatovat, že bez OSVO by atentát na šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, zastupujícího říšského protektora a generála policie SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha byl takřka nemožný. Česká obec sokolská tak stála u vzniku Československé republiky v době I. světové války (legie) i u jejího znovuobnovení v podobě odvolání Mnichovské dohody ze strany západních velmocí po atentátu.

Obec sokolská v odboji patřila k nejvýznamnějším organizacím domácího odboje. Z hlediska rozprostření jejích sítí i počtu členů jí mohli konkurovat pouze Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. Obec sokolskou v odboji (OSVO) budovalo sokolské ústředí (Tyršův dům) na bázi župní struktury ČOS od prvních dnů okupace. Její základy položili starosta Stanislav Bukovský a náčelník Miroslav Klinger, které vzápětí vystřídali Augustin Pechlát a Josef Truhlář. Pro případ likvidace ČOS vznikla Komise pro styk se župami, jejímž úkolem bylo zlepšení komunikace ústředí s regiony; ve skutečnosti však představovala ústřední vedení OSVO. Do jejího čela byl jmenován Otakar Klich, dalšími členy se stali Ladislav Vaněk, Bohumil Havel, František Bláha, Svatopluk Svoboda, Jan Plánička, Evžen Penninger a Jan Pelikán. Zemským velitelem OSVO pro Čechy byl určen František Pecháček, pro Moravu Štěpán Drásal.

Na jaře a v létě 1939 se OSVO významně podílela na budování ilegálních přechodů do Polska, které zajišťovaly župy Západomoravská, Moravskoslezská a Olomoucká. Při výstavbě regionální sítě se krajští vedoucí OSVO orientovali především na náměstky župních náčelníků a členy náčelnictev, vedoucí brannosti a záložní důstojníky. V následném vřazení okrsků, obvodů a jednot do struktury OSVO, hrálo podstatnou roli podchycení spontánní, neorganizované rezistence. Tyršův dům rovněž programově navazoval spojení se členy ČOS, reprezentujícími další odbojové organizace. V ON to byli Hugo Vojta, Josef Bílý a Vojtěch B. Luža, v PÚ Přemysl Šámal, Jan Jína, Ladislav K. Feierabend a Jaromír Nečas a v ZNV Vladimír Groh a Jan Uher.

Dne 23. srpna1939 zmocnilo Předsednictvo ČOS starostu, aby provedl preventivní kroky, adekvátní další existenci Sokola v protektorátních poměrech. Pro případ rozpuštění ČOS a zatčení jejích vrcholných představitelů mělo řízení přejít na členy Předsednictva ČOS. Vznikla rovněž tzv. Ilegální pětka, která do jisté míry zdvojovala vedení OSVO. Jejími členy se stali Augustin Pechlát, Josef Truhlář, Jan V. Keller, František Bláha a Evžen Köppl. Pětka měla představovat centrální řídící orgán OSVO s celoprotektorátním dosahem, do jehož pravomoci přímo spadalo zpravodajství a styk se zahraničím, financování a vlastní orientace OSVO v rámci politických proudů ostatních rezistenčních organizací. Stala se tak nejvyšším ideovým vedením OSVO, zatímco Komise pro styk se župami se měla nadále soustředit na konkrétní realizaci rezistenční činnosti.

Do pádu první rezistenční garnitury udržovala OSVO v Čechách úzké styky především s PÚ, na Moravě pak se ZNV. Nejdůležitějšího strategického partnera však představovala ON, kde na regionální úrovni docházelo k přirozené personální unii. Zcela přirozený jev představovala v regionech personální unie OSVO a ON. Na rozdíl od výrazně profilovaných organizací první rezistenční garnitury se ovšem OSVO nesnažila o programové ukotvení svých odbojových cílů – a zvláště ve vztahu s ON působila jako organizace do značné míry „servisní“. Význam OSVO počal výrazně stoupat na sklonku jara 1940, při budování druhé rezistenční garnitury. V jejím rámci se OSVO v Čechách stále více orientovala na ON, na Moravě pak na PVVZ. Zaměřila se na zpravodajskou činnost, shromažďování zbraní a sabotáže.¹ Počátkem února 1940 došlo k zatčení dvou členů Ilegální pětky – starosty ČOS Josefa Truhláře a Evžena Köppla.  Ústředí ČOS sice chtělo uprázdněný starostenský post nechat demonstrativně neobsazený, pod nátlakem však bylo donuceno k nové volbě; dne 1. září 1940 byl starostou ČOS zvolen Jan V. Keller.

Koncem ledna 1941 se pod vedením Františka Pecháčka konal v Lomnici nad Popelkou cvičitelský lyžařský kurz, na němž byla dohodnuta další rezistenční strategie OSVO. Zřejmě pod vlivem jeho přesvědčení o brzkém zákroku proti ČOS byli vybráni potenciální odbojoví náhradníci pro vyšší posty OSVO, kteří měli ihned nahradit ev. zatčené. V polovině července 1941 byla vytvořena Sokolská revoluční rada (SRR)² v čele s náměstkem starosty ČOS Antonínem Hřebíkem, která bezprostředně navazovala na činnost Komise pro styk se župami. Dalšími členy rady se stali Antonín Benda, Otakar Klich a Ladislav Vaněk. Navzdory zatčení náčelníka ČOS Augustina Pechláta (3. červenec 1941) došlo v srpnu 1941 k napojení zemských velitelů OSVO na vertikální síť PVVZ. Vznikla tak zřejmě největší protektorátní rezistenční struktura vůbec. V okamžiku jmenování šéfa RSHA, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem, tak OSVO patřila k nejkompaktnějším a nejvitálnějším částem domácího odboje. (Její činnost nabývala na intenzitě ještě během posledních týdnů roku 1941, v době trvání civilního výjimečného stavu, kdy vlna zatýkání a dočasně paralyzovala většinu ostatních rezistenčních struktur.)

Organizaci Jindra, která kontinuálně navázala na předchozí strukturu OSVO, vybudoval jeden z nejvýznamnějších představitelů sokolské rezistence a poslední představitel SRR, současně však i nejkontroverznější osobnost domácího sokolského odboje, Ladislav Vaněk.³ S rekonstrukcí poničené sítě OSVO počal nedlouho po Akci Sokol, v polovině listopadu 1941, kdy přešel do ilegality a trvale přesídlil z Brna do Prahy. Na vedoucích postech Jindry stanuli již dříve designovaní zemští velitelé OSVO v Čechách a na Moravě –

František Pecháček a Štěpán Drásal. Velitelem radikální odnože Jindry, skupiny Říjen, se stal Jan Zelenka, pozdější hlavní ubytovatel londýnských desantů, které se podílely na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na rozdíl od značně rozvětvené sítě OSVO představovala Jindra relativně úzkou základní strukturu, na níž měly být připojovány další organizační útvary. V intencích PVVZ vznikla horizontální síť vytvořená kolem vlastního organizačního vedení; do konce roku 1941 byla v Čechách a na Moravě do značné míry uvedena v život i síť vertikální (14 krajů se 37 župami), která měla v konečné fázi pokrýt i Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu. Zemským velitelům bezprostředně podléhali vedoucí krajů; nejvýznamnějším byl kraj pražský, reprezentovaný pražským pětižupím. Pro písemnou komunikaci mezi vedením přestal být používán otevřený text; byly sestaveny rozdílné šifrovací klíče, první byl číselný, druhý vznikl na bázi chemických prvků a sloučenin. Vznikla nejen síť krycích adres, ale i krycích výrazů nejfrekventovanějších pojmů. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byli hlavní reprezentanti Jindry zatčeni – a až na výjimky – fyzicky likvidováni. Jako jeden z posledních byl 4. září 1942 dopaden i Ladislav Vaněk.

Pozdní jaro roku 1942 je interpretováno nejen jako vrchol sokolské rezistence (vznikla mj. i další odnož Jindry – skupina S21B), ale především jako jeden z vrcholů celého českého domácího odboje vůbec. Po atentátu se gestapu podařilo odboj atomizovat. Pokusy o restauraci původních struktur roztříštěné rezistence se ukázaly jako zcela neefektivní. Zbytky Jindry přestaly být v Čechách organizačně řízeny v říjnu 1942, na Moravě pak počátkem roku 1943. Přeživší struktury OSVO byly nuceny orientovat se na rezistenci regionální úrovně. Vedle částí PVVZ a ON se kontaktovaly nebo splynuly s kruhy bývalých legionářských svazů, hasičských spolků a církví a nově budovanými organizacemi, např. Severočeským revolučním národně podzemním hnutím (SRNPH). Jako příklad může sloužit personální unie, vzniklá mezi ON a PVVZ v regionu severovýchodních Čech, na níž měly struktury OSVO zásadní podíl. S výjimkou Rady tří (R 3), která se počala utvářet na podzim 1942, a na jejímž vedení se značnou měrou podílel Vojtěch. B. Luža, se zbylé struktury OSVO dostaly do podřízeného postavení (např. PRNV).

Celkové ztráty ČOS z období Protektorátu Čechy a Morava byly zpracovány na podkladě odpovědí ze 77,71 % sokolských jednot Čech, Moravy a Slezska. V letech 1939–1945 bylo vězněno 11 611 členů ČOS. Na popravištích, v koncentračních táborech, při náletech a v Českém povstání zahynulo na 4 000 sokolů.⁴

Poznámky

1. Tento trend pokračoval až do nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1941.
2. Jediná schůzka SRR se konala 14. září 1941.
3. Ladislav Vaněk (1906–1993) se sice postavil do čela organizace Jindra, jejíž členové se významně podíleli na přípravách atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, sám však s atentátem nesouhlasil s poukazem na předpokládanou drakonickou odvetu ze strany okupačního aparátu; Londýn dokonce žádal buď o odvolání atentátu anebo o změnu cíle. Vaněk byl zatčen v září 1942 a v lednu 1943 odsouzen k trestu smrti. Aby si zachránil život, učinil rozsáhlé doznání, vyzradil všechny své odbojové spolupracovníky a zapříčinil smrt řady z nich. (Před Lidovým soudním dvorem v Berlíně dokonce svědčil v neprospěch starosty ČOS Jana V. Kellera.) Až do pádu Třetí říše úzce spolupracoval s gestapem, poté se Státní bezpečností. V letech 1945–1948 byl přednostou tělovýchovného odboru ministerstva školství a osvěty a osobním poradcem ministra průmyslu. Do roku 1977, kdy odešel do důchodu, působil na pražských středních školách; až do posledních dnů se prezentoval jako významný představitel domácího odboje.
4. K plošnému vyvražďování sokolů a příslušníků jejich rodin došlo v rámci masových exekucí v koncentračním táboře Mauthausen v říjnu 1942 a lednu 1943, kdy bylo zastřeleno 293 osob z řad podporovatelů londýnských desantů; 90 % z nich tvořili členové ČOS.